Narodil jsem se 26.11.1952 v Praze, kde se mi podařilo opustit ZDŠ školou nepoznamenaný (díky za trpělivost paní třídní učitelko Vápenková). Z nedostatku touhy po vzdělání jsem se šel učit chlapskému řemeslu instalatér-topenář (otec navrhoval učební obor kadeřník, což jsem kategoricky zamítl). Ve třetím ročníku učňovské školy, při stavbě sídliště Prosek, jsem se jednoho chladného zimního dopoledne uprostřed kolektivní mužné zábavy spolupracujících :-) rozhodl nebýt jedním z nich, tj. neprožít většinu svého dalšího života kritikou fotbalových sudí a stavbyvedoucích, pítím piva, nadáváním na manželku a ponižováním učedníků (tohle se netýká Tebe Šmudlo a Emile - jinak ostaním díky za pomoc při rozhodování).

Koncem jara 1971 jsem byl přijat na SPŠStavební v Hradci Králové a v únoru 1973 jsem dostal od Stb prostřednictvím zběhlého učitele pana Vojtíška z Chlumce nad Cidlinou - jinak v soukromí bezva člověk - báječnou nabídku. Spolupracovat nebo nedochodit školu. Začal jsem vážně uvažovat o emigraci. Jelikož jsem byl přihlášen k trvalému pobytu v Praze a nabídka k spolupráci pocházela z Hradce, podařilo se mi za pomoci mé matky vyběhat si v Praze pas a zaplatit pobyt v bývalé Jugoslávii (díky mami a zároveň very sorry).

Během mých studií v Hradci jsem poznal svou budoucí manželku a učitelku základní školy, která má lví podíl na tvorbě našich učebnic (díky Lilo, nejen za tu učebnici). Zde jsem se také začal poprvé potýkat s angličtinou (díky paní profesorko Hypiusová).

Z Jugoslavie se mi podařilo přejít hranici do Itálie, která mě z důvodu mé nezletilosti a lenosti velitele pohraniční policie poslala prvním vlakem zpět do Slovinska. Díky pro mne bezejmenému slovinskému celníku, který nepostupoval při kontrole pasů dle zákonů, jsem zůstal na svobodě a mohl pokračovat s pomocí domorodců (tím myslím Tebe Nikolo Vukoviči) a Němců autostopem na rakouskou hranici, řeku Muru. Z té jsem po desetidenní hladové anabazi vylezl vyčerpaný a moký jako myš na záhumenku pohostinných sedláků Hütterů (vielen Dank Familie Hütter)

Z mého sedmiměsíčního v pobytu rakouském uprchlickém táboře Traiskirchen patří mé díky rakouské Gendarmerii za korekci mého názoru na policii, charitativní organizaci CARITAS a páteru Novotnému za asistenci při pochopení vyšší, milosrdné moci a jejího významu, firmě SHELL za ukázku tolika tehdá (a dnes opět) nenáviděného kapitalistického imperialismu a Herr Dworschakovi a jeho rodině za důkaz toho, že Sudetští Němci mohou mnohdá být lepší krajana. V Traiskirchenu jsem se také seznámil s mým celoživotním přítelem Zdenkem Kotoučem (How're things in California, pal?). V lednu 1974 jsem vzlétl do USA.

Šestnáct let v USA. To je na celou knihu (someday I may just start writing it Dot, promise, and thanks for your suggesting it). New York City; Rochester, NY a Waterport, NY. Z největšího města země do malé vesničky na břehu Ontaria. Mnohá zaměstnání přinesla mnohé zkušenosti. Od pomocníka instalatéra po externího překladatele a tlumočníka firmy Eastman Kodak. Dobrých lidí k poděkování je mnoho - a někteří z nich bohužel již nežijí. Takže jen těm nejdůležitějším z nich v pořadí jak jsem je poznal.

Gerhard Kistner - Němec - můj první zaměstnavatel, který mi ukázal, která v Americe bije. Jednoho mrazivého únorového pátku, 15 minut před koncem pracovní doby, mě poslal umýt svůj soukromý Mercedes. Prý to ještě stihnu, když už mě platí. Učinil jsem tak a kdykoli potom jsem se na Gerharda mohl spolehnout.

Louie Cocco - Ital - Díky Ti za to, že jsi mě dal do života krásné logickou radu : "I když nebudeš mít v práci co dělat, předstírej před šéfem, že nevíš co dřív. Klidně si dej do svěráku kus železa, a když se objeví šéf, začni pilovat jak o život." Toto nikdy nezklamalo a všichni mí nadřízení si od té doby cenili mé pilnosti.

Alexejev Moskaleff - Rus - "Nikdy neukazuj manželce všechno, co umíš. Obzvlášť práci. Bude jí po tobě chtít pořád." Toto byla jeho moudrá slova za které díky. Řídím se jimi. Po patnácti letech našeho manželství má žena s překvapením zjistila, že umím zapojit lustr.

Don Wood - Jižan - Díky Ti za všechny ty pomalé, spanilé jízdy na Harlejích s letním vánkem ve vlasech. V důchodu si vyjedem znova, zrzku, že jo?

Tom Thompson - Seveřan - Krásné chvíle s Tebou u vody plné lososů a v lese s puškou v ruce se nadají zaplatit. Mohu Ti za ně, Tome, jen poděkovat.

Donald Gordon - původem Ir - Tvůj humor, a nejen nad sklenicí piva, je jasným důkazem našeho keltského bratrství. Jsem rád, že tomu tak je.

Patnáctičlennému týmu mých spolupracovníků ve firmě Eastman Kodak a firmě samotné bych chtěl obzvlášť poděkovat za mou poslední pracovní příležitost v USA a ukázku pravého socialismu, kdy je dost peněz, dlouhé dovolené, lékaři se neplatí, lidi se mají rádi bez rozdílu barvy pleti, autobusem se jezdí po fabrice zadarmo, jídlo v kantýnách je dotované a pracující fasují pracovní oděv a boty Tuzexové kvality.

Není divu, že se mi zpět do socialistického ráje nechtělo i přes silný nátlak manželky. Úspěšně jsem mu leta vzdoroval slovy: "Ale miláčku, vždyť mě tam nezaměstnají ani jako lepiče plakátů za pár stovek měsíčně." No a přišel listopad 1989, má munice zvlhla. V dubnu 1990 jsem se přestěhoval do Hradce Králové abych Vám byl zde k službám.

Jestli jste dočetli až sem, pravděpodobně si říkáte, že jsem Vám toho o životě v USA mnoho nepověděl. Ano to je pravda. Tamější život a konkrétní situace probíráme ve škole. Přihlašte se do jednoho z mých kurzů, nebudete litovat - to Vám zaručuji.